Útesy a mořské dno

27. march 2016 at 21:21 | Victoria Renkse

Útesy a mořské dno


Stála na břehu moře a pozorovala jak se vlny tříští o útesy. Pršelo. Mlha zahalovala pobřeží. Dívala se do dáli a déšt ji smáčel vlasy. Stála tam bez pohnutní jako sloup. Ozvala se rána. To jen blesk uhodil do jednoho z útesů a kus útesu spadl do hlubin moře. Ozvalo se šplouchnutí a kus kamene mizel v hlubinách moře. Cítila se přesně jako ten kus šutru. Jestli se vůbec cítila jako někdo či něco. Chtělo se ji plakat. Potlačovala slzy.
Z přemýšlění a zamrznutí ji vyrušil hlas její lásky. A dotek jeho ruky její. Otočila se. Zahleděla se na něj takovým pohledem. Nejde popsat. "Lásko?" promluvil. Ona, ale mlčela. Jen se na něj beze slova dívala. "Copak se děje? Lásko..." nevěděl co s ní je. Vyděsil se. Tak ji objal a políbil. Pak ji vzal za ruku a vedl ji po pobřeží domů. Na pobřeží stál opuštěný starý dům tak zhruba dvěstě let starý...šedavá barva omítky byla už oloupaná a opadaná...k domu vedla kamenná cesta....všude okolo byl jen šedo-bílí písek a občas byl k zahlédnutí starý umírající strom....U domu rostl keř rudých růží barvy krve. Byli nádherné. To byl asi tak jediný veselejší pohled na tuto zpustlou zem....na toto pochmurné panorama...mlha tak hustá, že nebylo pomalu vidět na krok....blesky protínající temnou noční oblohu...rudé....atmosféra jako by měl sám Ďábel povstat na tuto zem ze samotného pekla. Padla noc.....
Dívka seděla ve své komnatě ve starém vrzajícím houpajícím křesle a pozorovala plápolající oheň. Teď už plakala. Zahleděla se na obraz, který visel na stěně. Na onen obraz, který kdysi malovala. Na tvář své mrtvé lásky. Dávné...zemřel. Dávno hodně let zpět ho pohltilo mořské dno i s jeho lodí...šel ke dnu. Bolest ji bodla u srdce. Byl námořník...pirát. Proplul na své lodi snad celý sever. Možná i svět. Doma moc času netrávil. Většinu času ztrávil na moři. Dalo by se říci, že i celý život. Moře byla jeho láska. Občas ji brával s sebou na širé moře. Ah, ano dávné to vzpomínky. Zde žili spolu. Nehne se z tohoto domu. Když už byl doma tak trávili čas jen zde či na pobřeží.
Z přemýšlení a chmuru ji vytrhl on. Ano zase on. Ten, který ji nadevše miluje, ale žel ona to nedokáže opětovat. A to ji také týralo. Její srdce zemřelo. Tam tehdy. Tam uvízla a zůstala a nemůže jít dál. A chce vůbec? Chce vůbec zapomenout? Bolí to tak to bolí. Vzal housle a začal ji na ně hrát. Letmě se pokusila o úsměv. Ale jeho hru milovala. Byla uklidňující. Vždy se při ni cítila jako ve snu. Byla pochmurná, ale líbezná. Zaposlouchala se do jeho hry. A ještě krásněji to znělo s melodií hromů a deště. Na stolku ze starého dřeva stála starobylá váza a v ni seschlé mrtvé uvadlé růže, které kdysi bývaly rudé a bílé. Dostala je kdysi od něj od své mrtvé lásky na jejich svatbě. Byla to její svatební kytice. Zahleděla se na ni a povzdychla si. Její dlouhé husté vlasy barvy havraních křídel ji spadali do obličeje. Pohlédla k oknu ze kterého visely dlouhé těžké gotické závěsy až na zem barvy popela. Na okně ležela kytice ze hřbitova a kolem ni hřbitovní svíčky ve kterých plápolal malý ohýnek. A v pokoji stáli podél zdí vysoké gotické svícny černé barvy a v nich rudé svíčky barvy krve. Také na nich plápolal malý ohýnek a jak stékal vosk působilo to jako by z nich stékala krev.
Na rameno ji sedla Angora, její vrána. Pohladila ji něžně. Jak housle hráli a déšt s hromem do toho povykovali dělalo to ještě nádhernější melodii. Vztala a její dlouhé černé šaty se soukaly k zemi. Šla po komoře směrem ke staré skříni kde měla výtvarné potřeby. Vzala si čtvrtku a uhel a šla si zase sednout. On přestal hrát na housle a přesunul se ke klavíru který stál v rohu komory. Ona tak seděla a posteskla si. Div ji slza nestekla z oka. Položila si čtvrtku na kolena na desku určenou na malbu a kresbu. Sevřela uhel v ruce div ho nerozdrtila. A začala jím přejíždět po čtvrtce. Z rychlých pochybů její ruky se začal zobrazovat portrét..obličej. Jeho své mrtvé lásky. Vlhká kapka dopadla na portrét. Slza. Ah, ano byla to slza. Ruka se, ale nezastavila. Od té doby co zemřel ho nenakreslila ani nenamalovala ani jednou. Ano až teď ho po těch letech začala kreslit. Najednou...Kresba ji zabrala ani ne půl hodiny. Dokresleno...Zadívala se tak na ten obličej...a řekla "Brzy se uvidíme..." . Uhel ji vypadl z ruky...a roztříštil se o zem. Její srdce přestalo být....
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Farted Amaya Farted Amaya | 28. march 2016 at 13:11 | React

zajímevé, smutné, ale krásné.

2 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 28. march 2016 at 17:12 | React

[1]: Děkuji

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement